Loď se nezastavitelně blížila ke břehu. V ranní mlze bylo nesnadné vidět alespoň malou část neznámé země. Všude studeno a chlad, přestože je teprve začátek září. Salomena stála na palubě a pozorně se dívala vpřed. Přála si zachytit alespoň malinkou část té země. Na chvíli se jí to podařilo.
Tak tohle je ta země, kde mám teď žít? Je zvláštní. Chladná a neúprosná. Ale třeba se mi to teď jenom zdá. Ano, určitě je to jen strach, který mi přidělává ošklivé vidiny. Za dva roky se mi nebude chtít ji opustit.
Nejistým krokem opustila loď i se svými zavazadly. Stála nejistě, jak v ní pořád dozníval pohyb lodi. Měla teď nesnadný úkol. Najít nádraží, ze kterého jede vlak přímo na univerzitu. Sama v cizí zemi a bez mapy. Nenapadlo ji vzít si jí s sebou. Vždycky spoléhala na instinkt, tak proč ne teď?
Opatrně se rozhlédla. Jedinou její nadějí bylo vydat se za dětmi, které také táhly těžké kufry. Nenápadně je tedy následovala. Ani tentokrát se nezmýlila. Dovedly jí na nádraží. Bylo veliké s několika lokomotivami, které se rozprchávaly do různých končin světa.
Tak! A co teď? Jak mám poznat, která z nich je školní? Musím se zeptat. Jiná možnost není.
Nejistě přistoupila k průvodčímu. "Promiňte, nevíte, který vlak míří na univerzitu?" zeptala se islandsky.
Nevlídný pohled z baculaté tváře jí nahnal strach. "Nástupiště číslo jedna a pospěš si, vlak odjíždí za čtvrt hodiny."
"Děkuji," špitla a rozběhla se k pokladnám.
V pokladně seděla vyzáblá paní. Zkoumavě přelétla Salomenu pohledem. "Jistě chceš lístek na univerzitní vlak, srdíčko?" řekla až přehnaně sladce.
"Ano. Děkuji," řekla a vzala si podávaný lístek.
Pak se už bez zbytečných řečí rozběhla k vlaku. Měla to jen taktak. Našla si prázdné kupé a uvelebila se v sedačce. Pak už se jen rozhlížela po krajině. Shon posledních minut jí dal spásně zapomenout na domov.
Tahle krajina už nevypadá jako ta zrána. Je příjemně ozářena
teplým sluncem a rozkvetlé louky hladí na duši. Ale jako doma nebude nikdy. Copak se něco může vyrovnat kopcům začínajících Alp? A…A jsem tu sama. Doma jsem měla Alexe a Markétu, ale tady? Nikoho. Nemůžu vám psát. Slíbila jsem to. Těžce vzdychla. Pomalu ji přemáhala únava. Usnula. Zdál se jí krásný sen. Byla doma a šťastná.
Prudká brzda ji vzbudila. Byla na místě. Bezpochyby. Už viděla mohutnou stavbu, připomínající hrad.
Jsem u cíle. Mátožně vstala, popadla kufr a odcházela. Před vlakem byl strašný zmatek. Prvňáci se mísili s druháky a naopak.
"Zavazadla, prosím, nechte zde,"ozval se vedle Salomeny hlas. Stál tam poslíček v červeném saku a červené čepici. Mile se na ji usmál. Pustila kufr a následovala dav hrnoucí se k hradní bráně.
Najednou se celý průvod zastavil. Jen velmi těžko přes všechny ty hlavy uviděla starší dámu v tmavě modrých staromódních šatech s nápadně prostřiženým výstřihem a s dlouhými rukávy bez ramen. A hlavě měla drdol z tmavých hnědých vlasů.
"Uklidněte se, prosím,"řekla a autorita z ní přímo sálala. "Druháci mohou odejít sami do Kruhové síně. Prvňáky prosím, aby chvíli počkali a vyslechli mých pokynů."
Nastalý ruch netrval ani pět minut. Potom už na cestě u brány zůstaly jen prvňáci. Paní znovu promluvila.
"Jsem profesorka Garvinnová a mým úkolem je vás teď odvést do Kruhové síně, kde se dozvíte, do jakých tříd jste byli rozděleni. Je tu dělení jako na klasických školách. A, B, C. Jelikož jsou zde žíci z celého světa dbali jsme pří rozdělování také národnostní podobnosti. Víc se dozvíte již vevnitř. Následujte mne prosím."
Vešla velkou branou a hned se dala vlevo na veliké schodiště. Dveře před ní byly otevřené. Salomena si všechno pozorně prohlížela. Za pár okamžiků pochopila i zvláštní pojmenování- Kruhová síň. Místnost, do které vešli, byla ve tvaru obrovského kruhu. Přímo proti dveřím byl na vyvýšeném místě oválný stůl. Jinak celou místnost lemovaly tři obrovské kulaté stoly.
"Asi si budeme hrát na Artuše," špitl chlapec za Salomenou.
Salomena tiše vyprskla. Asi je tu zrovna tak dobrovolně jako já, pomyslela si.
"Asi si budeme hrát na Artuše," špitl chlapec za Salomenou.
Salomena tiše vyprskla. Asi je tu zrovna tak dobrovolně jako já, pomyslela si.
Znovu zastavili. Profesorka vystoupila na stupeň před profesorským stolem. Po jejím boku stála mladičká dívka se třemi svitky. Rozrušení v Salomenině okolí stoupalo. Bude se rozřazovat, uvědomila si. Vždycky jsem chodila do áčka. Mohla bych i teď.
"Všechny, které teď přečtu prosím, aby se posadily ke stolu pro třídu A. Lucia Akropollisová, Thomas Aberaci, Leona Breková,…"
Vleče se to. Taková doba. Mám hlad. Snad nám dají něco k jídlu. Už dávno prošlo L. Že bych tentokrát nešla do áčka?
Ne, nešla do áčka a ani do béčka. Rozpačitě se dívala, jak profesorka Garvinnová rozvíjí poslední svitek.
"Studenti, které přečtu teď prosím, aby se posadili ke stolu C. Teripoly Barnsi, Pamela a Kirsten Canton, …"
To snad neskončí, říkala si v duchu. Kolik ještě? Třeba tady na Islandě mají převrácenou abecedu a L mají až na konci.
"…Kristiana Karterová, Salomena Loganová, Rebeka Lippinová,…"
No konečně! Už jsem myslela, že jsem tu omylem!
Sebrala se odcházela ke stolu, jehož střed zdobilo veliké C. Nesměle pozdravila a posadila se vedle vysokého černovlasého chlapce a rusovlasé dívky. Všechny si pozorně prohlížela a snažila se si všechny tváře vrýt do paměti. Bylo jich, ale až příliš mnoho.
"Tyhle si nikdy nemohu zapamatovat," řekla si pro sebe.
"Neboj, zapamatuješ si," řekl chlapec vedle ní.
Salomena byla nejprve zaskočená, neboť si myslela, že její druhou mateřštinu, kterou byla čeština, nikdo nezná.
"Ty umíš česky?" zeptala se a z tváře jí nemizel údiv.
"Divíš se?"zeptal se a mile se smál.
"Vlastně dost. Čeština není právě rozšířený jazyk."
"To není. A taky tady moc Čechů nenajdeš."
S pochopením se usmála a obrátila tvář k profesorskému stolu. I když nevnímala proslov ředitelky školy. Byla jako ve snu a přitom
nemyslela na nic. Pak jí z toho přemýšlení nad ničím vytrhlo ředitelčino hlasité zatleskání, po kterém se znovu otevřely dveře a dovnitř vešlo na desítky Elfů. Každý na sobě měl buď černé šat
nebo oblek, s bílým límečkem a zástěrkou nebo bílou košilí a motýlkem. Každý držel mísu, talíř nebo džbánek s nejrůznějšími lahůdkami. Všechno šlo velmi rychle a do tří minut byl každý stůl
zasypaný jídlem.
Salomena neváhala a dala se do jídla. Celá ta večeře netrvala nijak dlouho. Prázdné nádobí samo mizelo ze stolů. Salomena se ani nepodivila. Po chvíli se všichni postupně začali zvedat a odcházet. Salomena rychle vstala, ač ještě neměla dojedeno. S podivem se dívala, jak její talíř mizí ve vlnícím se vzduchu.
Naprosto nezaujatě sledovala dívky od téhož stolu. Nezklamali ji. Všechny potom společně vstoupily do dveří, na nichž bylo napsáno veliké purpurové C.
Barva naší třídy bude nejspíš stejně purpurová, pomyslela si.
Za pár minut zjistila, že se nemýlila. Uvnitř pokoje byl tmavě purpurový koberec. Kolem dokola celé té místnosti byly stolky, poličky a židle. Uprostřed pokoje byla křesla. Purpurové barvy, i když o něco světlejší.
Moc se nerozhlížela a vešla do dveří, na kterých bylo napsáno
Dívky. Dívčí ložnice. Byla tu spousta postelí, tentokrát ve slabě fialových odstínech. Nad každou postelí byla jmenovka a na posteli kufry.
Takhle se mi to líbí, pomyslela si a usmála se.
Za chvíli do prázdné ložnice přišly i ostatní dívky. Salomena neznala ani jednu z nich. Procházela ložnicí a hledala svou postel. Konečně ji našla. Až úplně vzadu u okna. Znaveně sedla na postel. Kufr stáhla nedbale na zem, zchodila z nohou boty a lehla si na postel. Teprve teď si všimla, že vedle její postele visí na háčku školní uniforma. Bílá košile, purpurová skládaná sukně, černé střevíce a purpurová pletená vesta s vyšitým písmenem C. Položila hlavu na polštář. V ložnici bylo šero. Jen někde na druhém konci svítila jedna nebo dvě svíce.
Salomena se zadívala z okna. Úplňkový měsíc začaly překrývat
rychle se blížící mraky. Zvedal se silný vítr. Blesk a chvíli po něm hrom. Uhranutě se dívala, jak bílé blesky projíždějí oblohou. Za chvíli pak ležela s hlavou zabořenou do polštáře a neutišitelně plakala. V burácení hromů to nebylo ani slyšet. Přesto ucítila na svém rameni něčí ruku. Prudce vstala. Už dávno nesvítily svíce a pokojem
se ozývalo jen tiché oddechování. Uslzenýma očima se zadívala před sebe. Další blesk projel oblohou a ona před sebou viděla dívku. Nevěděla, jestli to bylo bleskem, ale měla zlaté vlasy a
modré oči.
"Neplač,"zašeptala. "Taky se bojím bouřky."
"Nepláču kvůli bouřce,"řekla a otřela si oči.
"Tak proč tedy?"
Salomena se opět otočila k oknu. Pozorovala postupující bouři a do očí se jí znovu draly slzy. Chvíli mlčela, a pak znovu promluvila.
"Stýská se mi. Jsem tu jeden jediný den a už se mi stýská. Jak tady asi přežiju ty dva roky. Sama bez přátel."
Znovu se otočila na dívku, která seděla bokem na její posteli. Vzpomínala. Nevypadala, že ji odloučení od rodiny nějak zraňuje.
"Tobě není smutno?"zeptala se Salomena.
"Není. Já jsem sem utekla," řekla naprosto bez citu a znovu si lehla na svou postel vedle Salomeniny.
Přestala plakat a přesedla si na druhý kraj postele, aby byla dívce blíž.
"Já jsem Salomena,"řekla a usmála se. Ten úsměv byl sotva vidět, ale oslovená dívka ho vycítila.
"Kiona."
"Proč jsi utekla, Kiono?"
"Na to je už pozdě. Musíme spát. Zítra nás čeká první studijní den. A to není žádná hračka."
Salomena pochopila. Je těžké mluvit o něčem, co nás bolí. Neslyšně se oblékla do pyžama a konečně si šla lehnout. Dávno bylo po bouřce, když konečně usnula.
Angie
(kopírujte jen se zdrojem) :)