close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Welcome to our Blog

Sallynino dobrodružství XIV.

14. března 2009 v 17:26 | Katie |  14.kapitola
"Je tu zima," ztěžoval si Terry a začal poskakovat se založenýma rukama. "Kde sakra jsou?"
"Však oni přijdou," řekla klidně Sally a v promrzlé ruce vytvořila ohnivou kouli. Tělem jí najednou projelo horko. Báječný pocit tepla.
Terry se na ni závistivě podíval. "To se to někomu mluví, když nosí sirky věčně u sebe."
Sally k němu vztáhla ruku. "Chceš?"
Terry vyplašeně couvl. "Jsi blázen? Ty možná držíš oheň běžně, ale to neplatí pro mě. Já rozhodně nechci mít ruku na uhel."
Sally se pousmála. Za chvíli se ale její koule vznášela ve vzduchu těsně u Terryho.
"To si nemusela," zazubil se na ní a vděčně natáhl ruce před sebe.
"To já ne."

Oba se podívali na Kionu. Stála u stromu za Sally s mírně nadzdvihnutou rukou.
"Lepšíš se," řekla Sally, ale naprosto snadno porušila Kionino gravitační pole svou větší silou a přitáhla si kouli k sobě. Sevřela ji v ruce a tím ji zhasla.
Pak se za nimi ozvalo tiché zašustění. Sally se pohotově otočila s novou koulí v ruce. "Kdo je tam?" houkla do nastalého ticha. Nikdo se neozval. Terry a Kiona se postavili vedle ní. Terry výhružně nastavil ruku, ze které se pomalým proudem řinula malá fontánka.
"Já se vás nebojím!" křičel s tím pramínkem v ruce.
Sally a Kiona se na něj podívali. "Jestli tu někdo je, tak toho tvého pramínku se určitě nelekne, Terry," poučovala Kiona.
"To je jenom taková ukázka. To se může každou chvíli zvětšit," řekl chytrácky a pokročil vpřed. V tom se zpoza stromu před ním vynořila tmavá postava. Terry nejprve leknutím vyvalil oči, a pak se strašným jekotem schoval za Sally. "Obluda! Chce nás sežrat! Zapal jí, Sally!" křičel a křečovitě se držel Sally za ramena.
Terryho "obluda" zatím přišla blíž. Sally se pousmála a zhasla výhružný plamen v ruce. "Uklidni se, Terry. To je jen kentaur."
Terry vykoukl přes rameno. Když se uklidnil, vyšel naplno.
Kentaur se před Sally sklonil. "Copak nám neseš?" zeptala se klidně.
"Mám vás dovést do domu tvých předků, královno," odpověděl a upřeně se na ně díval.

Dál neříkal nic. Jen se otočil a vedl je křovinatým lesem až do jeho středu. Když se prodrali největším houštím, vyšli na mýtinu, v jejímž středu stál překrásný dům. Úžasem zůstali stát s otevřenou pusou. Kolem domu z lehkého žlutého dřeva byla veliká zahrada. Právě teď plná nejrůznějších magických tvorů.
"No Sally, uměli se ti tví předkové rozšoupnout," podotkl Terry.

Sally neodpovídala. Všechno se jí stále zdálo jako sen. Mlčky následovala kentaura dovnitř. Váhavě prošli brankou černého mřížovaného plotu. Vstříc jim vyšla Gorgona a po jejím boku Volt. Kentaur, který je provázel, zmizel mezi desítkami dalších, kteří stáli po levé straně. Sally se rozhlédla. Bylo tu na desítky víl, skřítků, elfů, jednorožců, vlků a kentaurů. Na stromech Sally zahlédla dokonce několik fénixů.
"Gorgono, co se to tady děje?" zeptala se hned.
"Jen to, co sis přála, královno. Sehnali jsme všechny, kteří stojí při nás," odpověděl Volt.
Terry nenápadně kopl do Kiony. Otočila se k němu. "Víš, drahá, já tě velice nerad ruším z jistě zajímavé debaty, ale já jim jaksi nerozumím, takže bych byl velice vděčen, kdybys mi to přeložila."
Kiona se usmála. "Zatím se ještě nic neřešilo. Až bude, řeknu ti."
Terry se zakřenil. "Jsi velice laskavá."

Jejich rozhovor, ale stačil zpozorovat Volt. "Livi!" zavolal. Za chvíli se k němu přivlnila jedna krásná víla. Měla dlouhé hnědé rozpuštěné vlasy a lehce opálenou pleť. Oblečená byla do bílých a zelených závojů bez rukávů.

Livi se postavila těsně k Voltovi. "Pomoz mu, Livi. Ať nám rozumí," požádal ji.
Livi se s úsměvem přitočila k Terrymu, který omámeně sledoval její tanec. Pak ho Livi chytla opatrně za ruce a zatočila se s ním. Za chvíli ho pustila tak prudce, až spadl na zem. Kiona se k němu hned vrhla a podepřela ho."Co to mělo znamenat?" zeptala se rozzlobeně Volta.
"Myslím, že mu jen Livi pomohla, aby nám rozuměl."
Terry užasle poslouchal Voltova slova. Rozuměl každému. "Já jim rozumím!" vykřikl šťastně a vlepil Kioně pusu na tvář.
"Ale jak to?" zeptala se Sally.
"Livi je jarní víla. Ona a její sestry Lori a Sally jsou poslední jarní víly na Islandě. V jejich moci je dát lidem řeč magických tvorů. Ale pouze jejich. Ten dar, který má Kiona se vztahuje na všechna zvířata. I ta obyčejná."
"Ale vlci přece nejsou magičtí," ohradil se Terry.
"V této chvíli ano," odpověděla Gorgona.
"A víly se dělí na hodně druhů?" zeptala se zájmem Kiona.
"Ano, je jich hodně. Tak například tady můžeš vidět oready nebo víly živlů."

K Sally pomalu přistoupila malá víla. Věkem snad patnáct, kdyby se měřila lidskými měřítky. Měl zlatavé šaty, rusé vlasy zdobené bronzovou čelenkou, která zakrývala většinu čela. Po rukou měla náramky a kolem krku náhrdelník. Všechno v oranžových barvách.
"Já jsem tvoje víla, paní," řekla a Sally zpozorovala, jak se jí v očích zaleskl oheň. "Jmenuji se Una," řekla a vyfoukla parádní ohňový vír.
"Uno, běž si po svých," okřikla jí Gorgona.
"Gorgono, kde mám vílu já?" zeptal se nesměle Terry. Jeho nesmělost zřejmě způsobil pocit první otázky.
Gorgona otočila hlavu. "Támhle. Ta s těmi modrými šaty. Co má v rukou bublinky. Leila."
Víla mu zamávala a vyslala k němu malou bublinku.
"No dobře. Ale teď se snad nebude zabývat vílama," ohradil se Volt. "Máme jiné starosti."
"To jistě." Sally se k němu otočila naplno. "Potřebujeme probrat válečné strategie. To, že bude válka, je už snad jasné."
"To je. A pro mnohé nepochopitelné, že ji povede čtrnáctiletá dívenka."
"Záleží na věku? A mimochodem za pár dní mi bude patnáct."
Gorgona se do jejich sporu rychle vložil, aby zabránila případné hádce. "To jistě nezáleží. Je hlavní, že je chytrá. A to Sally je."
"Takže co víme?" zeptala se Sally a spolu s Kionou a Terrym se posadila na nabízenou lavičku. Mohli být jenom rádi, že před pár dny roztál sníh. Polovina března. Skoro nemožné. Jarní slunce hřálo pomálu, ale Kiona mu se zalíbením nastavil tvář.
"Ovšem. Tyto informace ti poskytne naše hlavní špionka Geralda," oznámila Gorgona a před Sally se najednou objevila asi třicetiletá žena s dlouhými černými vlasy a zářivě červenými šaty s hlubokým výstřihem, ve kterém byl na zlatém řetízku obrovský červený amulet. Jakoby se tu všude kolem zastavil čas, pomyslela si Sally při pohledu na Geraldin vzhled.
"Nenápadná špionka, co?" uchichtl se Terry.
Kiona se Sally se doširoka usmívaly. Ani jim nepřišla Geralda jako tan nejlepší špion.
"Geralda je čarodějka z té nejlepší čarodějnické rodiny. Ten veliký amulet způsobí, že se může stát neviditelnou kdykoli jí napadne a nejen to, může se libovolně přenášet,"obhajoval ji Volt.
"No, dobře. A copak vyzkoumala naše špionka?" obrátila se Sally ke Geraldě.
"Tentokrát, má paní, mají na své straně vlkodlaky."
Sally vyvalila oči. "Jak je to možné? Na vlkodlaky přece omamné látky nepůsobí, nebo ano?"
"To ne, má paní."
"Jak je to tedy možné?"
"To nevím, má paní."
"A neříkej mi pořád má paní. Zaprvé paní ještě nejsem a zadruhé si to nepřeju. Jsem prostě Sally. Jako ta jarní víla támhle," řekla a hodila hlavou ke třem vílám.
"Tak, proč se najednou přidali vlkodlaci k nim?" zeptal se Terry.
"Jsou mezi nimi naprosto dobrovolně," odpověděl Volt se svěšenou hlavou.
"Mají ještě nějaké posily, které my nemáme?"
"Mají věštce a zaříkače. Dokáží napadnout lidskou auru jako nic," pokračovala Geralda. "Mají…"zaváhala.
"Jen jí to řekni," pobídl ji Volt.
"Mají Černou kněžku."

To jméno se rozneslo tichem. Údiv a strach. To bylo to, co Sally najednou četla ve tvářích všech kolem. Víly se polekaně stáhly do malého hloučku a kentauři začali neklidně přešlapovat.
Pak vystoupil jeden ze skřítků. "Neřekli jste nám, že budeme bojovat proti Černé kněžce."
"Taky jsme vám ještě nepředstavili našeho nejnovějšího spojence," řekla klidně Gorgona a vyslala do vzduchu ze svého rohu malé bílé světýlko. Za okamžik se začala otřásat půda a
mezi stromy se objevil drak.
"Hele, není to no to, jak jsme o tom psali úkol z magických tvorů?" zašeptal Terry vedle Kiony.
Sally údivem vstala.
"Jo, Terry. Je to zlatý drak."
Skřítka v trávě jako by to ani nepřekvapilo, ani neuspokojilo. "Jenže ona je polobohyně," řekl nesmlouvavě.
"A my jsme co?" ozvala se uraženě jedna z víl.
Sally se nechápavě podívala po Kioně.
"To jsou oready. Přírodní polobohyně. Jejich moc sahá k moci bohů. Ve svém přírodním prostředí neomezené a nesmrtelné."
"Ovšem, jenže vaše moc se s tou její nedá v žádném případě srovnávat," rozkřikl se znovu skřítek.
"To neříkej dvakrát, skřítku."
Všechny oready zaujaly bojové postavení vedle sebe. Sally tiše přihlížela jejich sporu, a i když se moc chtěla soustředit na nejrůznější strategie, nemohla se od nich odtrhnout. Přišlo jí to vlastně k smíchu. Gorgoně však ne. Rázně mezi ně vkročila.
"Myslím, že tu nejsme proto, abychom se přesvědčovali, kdo má větší moc. A pokud se jedná o Černou kněžku," řekla a obrátila se ke skřítkovi, "tak s tou si už nějak poradíme."
"To bych rád věděl jak."
Gorgona znejistěla. Dobře věděla, že ji nemůže nic zastavit, ale to mu přece nemohla říct.
"Tak nám to přece řekni, Gorgono," popichoval ji znovu skřítek se škodolibým úsměvem.
"Máme přece sílu Pertha," řekla nečekaně Sally a popošla směrem ke vzpurnému skřítkovi. "Pokud vím, to co ta ženská chce je právě ta kniha. Znamená to tedy, že je v ní něco, co ji dokáže zničit nebo alespoň oslabit. Když to něco najdeme, můžeme to použít."

Sally probodávala skřítka pohledem, kterého se sama bála. Neústupný, tvrdý. Skřítek poslušně sklopil hlavu a došoural se zpátky ke svým příbuzným.
"Myslím, že vy všichni jste tu naprosto zbyteční. Probereme všechno s Voltem, Gorgonou a Geraldou. Oni vám pak řeknou, na čem jsme se domluvili." Sally promluvila naprosto jistě. Ne, už se nebojím, říkala si v myšlenkách a věděla, že je to pravda.
Do deseti minut zmizeli všichni kromě Gorgony a Volta s Geraldou. Sally se znovu usadila po boku svých přátel a Geraldě nabídla také místo.
"Nevím, co chceš dělat, Sally. Přece jsi jim lhala," podotkl Terry. "Ona chce tebe."
"Ano, já vím," přitakala Sally se sklopenou hlavou a povzdychla si.
"Zjistili jste něco nového o kněžce?" zeptal se Volt.
"Ani ne. Je to polobohyně s neomezenou mocí."
Kiona se na ně podívala. "Co budeme teda dělat?"
"Musíme se nějak domluvit. Začíná léto a doba napadení se blíží. Měli bychom začít nejdříve cvičit," navrhl Volt.
"Dobře. Tak ať všichni začínají cvičit. Geraldo, sežeň co nejvíc čarodějek. Musíte každému dát ochranné kameny. A začněte také připravovat lektvary na odhánění duchů."
Geralda přikývla, položila ruku na amulet a byla pryč.
"Sally, lektvar na odhánění duchů se dělá dva měsíce," připomněla tiše Kiona.
"To já přece vím. Proto je lepší začít hned."
"No bezva. Všichni budou cvičit a my co? Co budeme dělat my, Sally?" zeptala se Terry.
"My budeme hledat každý, co umí. Kiono, ty musíš pomoct s hledáním bylinek na lektvar a s jeho přípravou. A ty Terry budeš hledat ve školní knihovně."
"Knihovna? Jé, už zase?! To se do ní můžu rovnou přestěhovat. Vlastně ležet mezi regálama nemusí být tak špatný. Sem tam na mně žuchne nějaká police s knížkami a o něco častěji knížky. Nudit se rozhodně nebudu."
Kiona a Sally se rozesmály. "Ty náš chudáčku. Přineseš nám velikou oběť." Se smíchem obě vyběhly ze zablácené zahrady. Terry se okamžitě zvedl a běžel za nimi. Zvesela jim odtrhl cestu velkou vodovou zdí.

Gorgona a Volt přihlíželi jejich bezstarostnosti. Sami se v tak těžké chvíli radovat neuměli.
"Je to dítě, podívej. Jak nás může vést?" zapochyboval znovu Volt.
"Ne, Volte. V té dětské schránce se skrývá moudrost dospělé ženy a tvojí milované královny."
"Ani ta nejmilovanější královna nemusí vždycky nutně vyhrát."
"Tím v podstatě říkáš, že nám tu Anna před lety nebyla nic platná a Gabriela jenom málo. Jenže tohle je něco jiného, Volte. Sally to vyhraje. Má tu potřebnou sílu i odhodlání, a že je mladá? Anna nebyla starší."
"Anna nemusela bojovat."
"A to je dobře. Byla šíleně dětinská. Zajímala se jenom o pohádky a legendy. A ty její předtuchy by nám válku nevyhrály. Čarodějka bez aktivních schopností v podstatě není čarodějkou. Vlastně se divím, co ti na Sally tolik vadí. Po staletí si miloval všechny její předchůdkyně. A ji teď ne?"
"Sally je dítě," opakoval znovu, tentokrát ostřeji.
Gorgona už nic neříkala. Nemá cenu se přít. Ještě že jednorožci jsou tak rozumní.
Blížilo se k večeru, ale obvyklá tma stále nepřicházela. Slunce si zamanulo svítit už déle. A to bylo pro všechny dobře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama